Není pro mě nic těžšího než vám všem oznámit smutnou zprávu, že odešel náš dobrý přítel a každoroční člen americké delegace válečných veteránů při květnových oslavách v Plzni i v dalších městech. Byl zcela neodmyslitelnou postavou mezi veterány a ač menší postavy, vždy svým úsměvem mezi veterány vynikal. Zamiloval si Československo a pokud mu to síly dovolily, každý rok se mezi nás po dvacetihodinovém letu z USA vracel. Seznámil jsem se s ním hned při jeho první návštěvě v roce 1990 a pak se i setkával roky následující a vždy neopomněl se mnou prohodit pár slov. Možná, že mnozí ho ani neznali jako rodilého Dána Petersena, ale byl pro všechny zcela typickou osobností pod jeho křestním jménem ERIK. Cítil se zde jako ve svém druhém domově a vždy se k nám velice těšil. Bohužel čas je neúprosný a tak i on se musel vydat za svými válečnými druhy na cestu, odkud již není návratu. Bude nám chybět, což se projevilo i několik posledních let, kdy zhoršené zdravotní důvody mu již cestu k nám nedovolily. A tak přijměte tento můj kratičký nekrolog a zavzpomínejme na Erika, s kterým se už nikdy neuvidíme.

V noci na sobotu ze 27. na 28. ledna 2017 ve věku 96 let navždy odešel Erik O. Petersen. Byl jedním z amerických vojáků, kteří se v roce 1945 podíleli na osvobození Plzně.

 

O úmrtí informoval organizační tým Slavností svobody v Plzni.

Erik vstoupil s armádou do Československa jako řidič 105 mm samohybné houfnice M7 Priest u 16. obrněné divize.

Vzpomínky Erika O. Petersena zveřejnili autoři projektu D-day to V-day:

Moje rodina se přistěhovala do USA v roce 1927 na základě přistěhovaleckých kvót přidělených Dánsku. Mně tehdy bylo sedm let. Vyrostl jsem ve čtvrti Great Neck na Long Islandu v New Yorku. Můj starší bratr Fred (*1912) sloužil u 13. obrněné divize v Kalifornii. Přesvědčil mě, abych se k jeho jednotce připojil, civilistou jsem ale zůstal až do r. 1943. Poslali mě do Fort Knox v Kentucky k základnímu výcviku. Poté jsem tři měsíce pracoval jako instruktor pro ovládání zbraní a dalších šest měsíců jako instruktor řidičů tanků. Pak jsem byl převelen k 16. obrněné divizi jako mladý kádr. Dostal jsem se do školy pro tankové mechaniky ve Fort Knox, ale rozhodl jsem se být řidičem tanku. Byl jsem přidělen k baterii „B“ 397.obrněného dělostřeleckého praporu jako řidič samohybné houfnice M7 Priest, se
kterou jsem také osvobozoval Plzeň v hodnosti technického desátníka.

A pak jsme se nalodili. 13. a 20. obrněná divize byly ve stejném konvoji, který se společně s naší „Šestnáctou obrněnou“ přeplavil přes Atlantik. Tank jsem dostal v Rouenu v Normandii. Měl najeto jen 11 mil. Když skončila válka, měl natočeno už 1000 mil. Naše jednotka byla dočasně přidělována pěším divizím, které potřebovaly dělostřeleckou podporu. Celou divizi jsme dali dohromady až v německém Norimberku. Když jsem viděl všechny ty tanky pohromadě, cítil jsem se bezpečněji. Jako tanková divize jsme postupovali rychleji a byli
jsme, kde bylo většinou v místech za nepřátelskou linií klidněji.

Na československou hranici jsme se dostali asi 4. května v blízkosti německého Waidhausu. V Sudetech viselo z každého okna bílé prostěradlo. Té noci jsme spali v domě, který poškodilo jedno z našich 105mm děl. Dalšího rána jsme pokračovali na Plzeň. Bylo to poprvé, kdy nás lidé přátelsky vítali. Na jedné ze zastávek mi nějaká Češka chytila tváře do svých dlaní a něco mi česky říkala. Zeptal jsem se nabíječe Krawického, který mluvil polsky, co mi ta žena povídá. Prý řekla: „Jste ten nejzdravěji vypadající člověk, jakého jsem kdy viděla.“

Vedoucí tank dostal zásah z 37mm kanonu, který utrhl asi 75 pásových spojek navařených na přední části tanku. Ta hromada železa spadla na ulici vydlážděnou kočičími hlavami. Tank za tankem ji pak zamačkával hlouběji a hlouběji, až vznikla velká díra, takže se silnice stala pro kolová vozidla neprůjezdná. Konečně jsme dosáhli Plzně. Škodovy závody stále pracovaly. Zaparkovali jsme před továrnou, zatímco naši důstojníci vešli dovnitř, aby výrobu německého
válečného materiálu zastavili.

Cestou do centra města házeli lidé z pekařství na každý tank pecen chleba. Byl tak dobrý! Když jsme dojeli na náměstí, nepřítel na nás zahájil palbu, a to dokonce i z kostela. Střelbu jsme opětovali z našeho velkorážního kulometu kalibru .50 a z malých zbraní. Na fasádách jsme nadělali pěknou paseku. Pak jsme vyrazili jižním směrem na Bory. Lidé na nás křičeli, že asi minutu před námi projela německá kolona. Dostihli jsme ji asi 3 míle od Plzně a zajali nějakých 125 mužů. Tankisté běžně vojáky do zajetí neberou. Posádku tanku jsme nemohli postrádat, takže úkolem odvést je zpátky do Plzně byl pověřen kuchař.

Noc poté jsme rozestavěli tanky do kruhu na volném prostranství. První seržant řekl, že válka skončila, a my jsme si mohli sundat boty a spát ve spacácích. Na druhý den ráno na nás seržant hvízdl. Zvedl jsem hlavu a uviděl asi sto žen s tácy plnými jídla. Jedna z nich mi teplou žínkou omyla obličej a ruce, další mi položila do klína tác, na kterém byl talíř se šunkou a vejci a pečivo. Jiná mi nalila hrnek kávy a skleničku jablečné šťávy. Jedna mi dokonce podpírala záda. Takový komfort jsem ani doma neměl. Tak vděční a milí byli zdejší obyvatelé.