Odsun píseckého německého obyvatelstva a
„vládních hostů“ z města
Na úvod jen pár čísel:
Počet Němců na Písecku v roce 1939 ……….. 180 osob
v roce 1940 ……….. 320 „
v roce 1945 ……….. 1.181 „
Chtěl bych se především zmínit o největším píseckém uprchlickém táboře v květnu 1945 v centru města, řízeném Revolučním městským národním výborem v Písku. Byl to tábor na předcházejícím vojenském cvičišti ženistů německého Wehrmachtu pro většinu místních známém jako Wasserplatz. Mimo tohoto byla i řada dalších táborů – např. v sousedství na městském stadionu (dnešní parkoviště), na hřišti za lesnickou školou a u hřebčince.
11. května 1945 pověřil předseda národního výboru Vojtěch Moravec vedením tohoto tábora píseckého učitele Otakara Peroutku. Jeho výběr byl velice správný, a to nejen proto, že byl záložním důstojníkem, ale zejména pro jeho osobní morální kvality. Pamětníkům ho snad připomene jeho autoportrét.
Byl v Písku velice známou osobností, uvědomělým vlastencem, karikaturistou, Sokolem a psal též divadelní hry pro loutkové divadlo. V době, kdy vedení tábora převzal, bylo zde utábořeno 4968 německých uprchlíků z toho 2.210 dětí. Tábor byl zcela přeplněn a působil dojmem cikánského tábora tak, jak jsme ho znali z doby první republiky. Na všech stranách plály ohníčky, na nichž si lidé vařili jídlo v kotlících. Později byly dodány tři pojízdné vojenské kuchyně, ale ani ty nestačily. V kuchyních se vařilo téměř nepřetržitě. Původně se počítalo, že pobyt uprchlíků v Písku bude trvat asi tak 6 – 8 dní. Nechtěli je jak Američané, tak Rusové. Teprve na sobotu 19. května stanovil MNV odchod všech uprchlíků z města. Jako první opouštěly tábor rodiny s dětmi, které byly s jejich ranci naloženy na nákladní vozy, které zapůjčili písečtí majitelé. Odváženi byli na hranice okresu, kde byli předáváni pracovníkům sousedního okresu. Přestože se během dne transport uspíšil přísunem několika dalších soukromých autobusů, bylo nakonec nutno přikročit i k organizování pěších pochodů. Tábor se začal pomalu vyprazdňovat. V neděli 20. května však byly transporty zastaveny, byla vytvořena centrální repatriační komise a jejím velitelem se stal pplk. Jan Vituj. Ze všech ostatních táborů v Písku byli uprchlíci přemístěni do tábora na Wasserplatzu, odkud pak byli postupně do 20. června repatriováni.
Mnoho Písečáků z jiných, vzdálenějších čtvrtí města ani v roce 1945 nevědělo, co se na vojenském cvičišti odehrávalo. Protože moji „klukovskou lokalitou“ byla Pražská a vše, co od levého břehu Otavy směřovalo západním směrem, nezůstalo nám „klukům“ dění na „Wasserplatze“ skryto. Proto nejprve přikládám pro dnešní generaci současnou mapku této lokality, na které jsem vyznačil červenou tužkou popisovaný prostor vojenského cvičiště.
A na dokreslení pár dokumentárních fotografií :
Kollárova ulice
Dnešní ulice U Výstaviště z pohledu z ulice Čelakovského. Dnes je zde vlevo Seniorský dům – vpravo stojící dům a další čtyři stojící v Čelakovského ulici směrem k Václavskému předměstí byly zbourány
Příprava k transportu u píseckého hřebčince z uprchlického tábora, kterému velel Václav Ambrož.
Co říci na závěr. Dnes jsou tato popisovaná místa zcela jiná. Od konce války uběhlo dlouhých 66 let a pamětníků již mnoho nezbývá. Budou-li číst mé řádky pamětníci, jim snad vlastní vzpomínky osvěží. Pro mladší generace to bude zase poznání, že Písek v té době vypadal trochu jinak, potýkal se s jinými problémy, nebyla pochopitelně televize, nebyly počítače ani mobilní telefony a my – „tehdejší kluci“ jsme mimo školních škamen trávili celý volný čas na čerstvém vzduchu, domů se chodili jen vyspat a najíst aby rodiče o nás věděli. Byli jsme „Bukouny“, „Portyčáky“ či „Václaváky“ a žili zcela jiným životem a zájmy – prostě jako ti kluci – dnes již ve starším filmu „Kluci na řece“.
© Copyright BUDDIES Písek, 2011. Všechna práva vyhrazena.