Někdy se stane, že historické prameny nejsou zcela spolehlivé a pravdu odhalíte až po mnoha letech. Takový byl i příběh fotografie z 10. května 1945 pořízené u píseckého Zemského hřebčince.
Na této fotografii, která je od roku 2015 součástí Památníku setkání spojeneckých armád, se objevil úplně jiný muž než se původně myslelo. Až díky pozornosti paní Heleny Slancové (rozené Růžičkové) a jejích dětí byla tato historická nepřesnost objevena.
Paní Helena, dcera muže na fotografii, svého otce samozřejmě poznala. Muž, který 10. května 1945 tlumočil mezi Američany a Rusy u Zemského hřebčince, nebyl nikdo jiný než Miloslav Růžička.
Miloslav Růžička se narodil 14. prosince 1919 ve Vodňanech, otec byl dirigent vojenského orchestru Matěj Růžička. Rodina se však brzy přestěhovala do Písku.
Účastník 17. listopadu 1939
Druhoválečný příběh pana Miloslava Růžičky nebyl jen o 10. květnu 1945. Podle slov1 paní Heleny Slancové se začal psát již na začátku války. Jako devatenáctiletý student se totiž dne 15. listopadu 1939 účastnil pohřebního průvodu Jana Opletala, jenž vyústil v silnou protinacistickou manifestaci. To ale ještě netušil, že pobyt na pražské Hlávkově vysokoškolské koleji, odkud se s Opletalem znali, se mu o dva dny později stane osudným.
Jak je známo, kolej totiž 17. listopadu asi v půl čtvrté ráno obsadili němečtí vojáci a všechny studenty, některé ještě v pyžamech, násilím odvlekli do jízdárny Ruzyňských kasáren. Zde nastal teror, jehož byl přímým účastníkem i tehdy devatenáctiletý Miroslav. Štěstím v neštěstí měl tenkrát v tom, že uměl dobře německy a mohl svým spolužákům tlumočit nesmyslné povely běsnících nacistů (a tím je paradoxně uchránit od další šikany) a také, že dvacáté narozeniny měl oslavit až za necelý měsíc.
Když už se všechno zdálo být beznadějné, nacisté rozkázali studentům postavit se do řady a těm, kterým nebylo dvacet let, vystoupit. Miroslav, téměř dvacetiletý, se, jak uvedla paní Slancová ml., tázavě podíval na svého staršího kamaráda Jarka Pešulu, který mu řekl: „není ti dvacet, tak běž!“. To mu nakonec zachránilo život. Studenti mladší dvaceti let byli propuštěni a ihned zmizeli v ulicích noční Prahy.
„Tehdy se o něj Pražané postarali,“ vypráví mi paní Slancová a doplňuje hořkosladký konec. Díky obětavosti neznámých Pražanů se Miroslav Růžička mohl po celém dni nelidského zacházení najíst, napít a snad i převléci z pyžama, které měl dosud na sobě.
Ihned poté odjel do klidného Písku, aby se na konci války opět ocitl v centru dění.
V dobrý čas na dobrém místě
Příběh fotografie z 10. května 1945 začíná v době oběda, kdy pan Růžička procházel ulicemi Písku. Některý z jeho bývalých spolužáků ze školy nebo někdo, kdo věděl, že ovládá angličtinu, němčinu a ruštinu, dal Američanům tip na to, koho mají hledat. Díky tomu mohlo blížící se setkání dvou spojeneckých armád na hranicích města Písku, u Zemského hřebčince, proběhnout bez problémů. Miloslav Růžička právě míjel svůj domov, když ho před domem zastihl americký jeep a odvezl pryč. Jeho rodina, která sledovala dění z okna, neměla tušení o příčině náhlého odjezdu a dozvěděla se o ní až odpoledne.
Co se stalo po spěšném odjezdu nám již dokládá známá fotografie…
Poválečný dodatek
Pan Růžička byl muž, který se neztratil ani v bouřlivých poválečných letech. Jeho jazykové nadání mu otevřelo dveře i za hranicemi Československa. Díky, původně baťovskému závodu, Kotva, Import-Export se dostal třeba až do Severní Ameriky. S přibývajícími léty se stal zkušeným a respektovaným pracovníkem. A další roky, až do důchodu, strávil na vedoucích pozicích.
Poslední kapitola „tlumočníka od Hřebčince“ se uzavírá dne 23. listopadu 1996, v jeho nedožitých 77 letech.
Zpracoval: Mgr. A. Procházka
__
- Rozhovor s dcerou p. M. Růžičky, paní Helenou Slancovou, proběhl 16. 5. 2023, v Písku (pozn. doplňující informace poskytla vnučka p. M. Růžičky, paní Hana Slancová, dne 24. 4. 2024). ↩︎