Demarkační linie

Dříve než se podrobněji seznámíme s pojmem, co byla na konci války v Evropě demarkační čára (demarkační linie, čára doteku ), citujme z encyklopedického slovníku odborný popis.

Slovo demarkace (demarkační) je odvozeno z francouzského slova démarcation (f) = demarkace, ohraničení, vytýčení hranic, rozhraničení. Ve vojenské terminologii tato linie odděluje dvě soupeřící strany nebo státy. Často se tento výraz užívá pro oddělení území, která spadají (či v budoucnosti budou spadat) pod kontrolu jiných zemí.

Výklad jednoduchý, prostý a jednoznačný. Mnohdy však při popisu, co byla demarkační linie na konci války na našem území docházelo k mylným a zkresleným výkladům a stejně tak kolovaly i jisté mýty, kdo, jak a kdy tuto linii na našem území stanovil a dohodl.

Proto se v této kapitole pokusíme vyjasnit, co především nám demarkační linie přinesla a co pro nás ve svém závěru znamenala.

Především je nutno vzít na vědomí, že dosud nedošlo ke konečnému odtajnění všech písemných dokumentů a neznáme přirozeně ani obsah všech důvěrných jednání. Ať již to byla jednání „velké trojky“ či řada dalších diplomatických rozhovorů, ke kterým v průběhu války docházelo. Co však můžeme konstatovat a co také mnozí profesionální historikové potvrzují je to, že na jaltské konferenci v únoru 1945 se o žádné linii a Československu jako takovém nehovořilo. Od jaltské konference již dnes uplynulo 66 let a myslíme si, že stejně starý bude i zakořeněný mýtus, že zde byla dohodnuta demarkační linie v Evropě. Dodnes mnozí lidé mají představu, že komunistický nástup v ČSR byl dosazený zvenčí či z rozhodnutí „mocných“ a tím se pro českou veřejnost stalo toto vysvětlení přijatelnější a shovívavější. Proto hned na začátku si řekněme, že tento výklad je naprosto mylný. Víme, že během jednání na Krymu se jen dvakrát sešli nejvyšší vojenští představitelé, ale také i to, že zde mezi nimi nebyla učiněna žádná dohoda, neshodli se na žádném způsobu komunikace mezi přibližujícími se armádami, natož na stanovení demarkační linie. Mezi státníky došlo jen k jakémusi globálnímu vymezení sfér vlivu v Evropě. Jak si toto vymezení představoval Stalin hovoří nakonec tato jeho slova.

Při soukromém rozhovoru mezi Molotovem a Stalinem odpověděl na Molotovovy výhrady, že stejně podobu realizace sfér bude určovat země, jejíž armáda příslušné území obsadí. Připomeňme si jen to, na co se mnohdy zapomíná, že Československo vstoupilo do zóny sovětského vlivu zcela dobrovolně v prosinci roku 1943. Přinejmenším od podpisu československo-sovětské smlouvy pokládali sovětští představitelé Československo za baštu svého vlivu.

A tak prostí vojáci bojující od města k městu s ideou osvobodit porobené nasazovali bláhově své životy za území a národy, které zůstávaly na politické mapě Evropy jen pouhými šachovými figurkami. Vše bylo řízeno tím, co určoval velmocenský zájem na jedné či druhé straně.

V celém průběhu války zcela zřetelně docházelo k náznakům, z nichž bylo patrno, že ČSR byla s tichým souhlasem Západu ponechána v sovětské sféře „bezpečnosti“. Netrvalo tak dlouho, kdy na jaře 1945 o tom s konečnou platností rozhodly samotné vojenské operace.

Přestože se Churchill v dubnu a květnu 1945 velice úsilovně snažil svými sedmi demaršemi adresovanými Rooseveltovi, Eisenhowerovi a Trumanovi změnit jejich politiku k osvobození naší vlasti, byla jeho snaha nakonec marná. Československá otázka se stala předmětem vojensko – politického zájmu. V literatuře se uvádí řada možných důvodů – na příklad, že USA očekávaly v budoucnu od Rudé armády pomoc na Dálném východě proti kvantunské armádě, že spojenci na československém směru měli nižší stav vojenských sil než se předpokládalo, že má k dispozici polní maršál Schőrner a v neposlední řadě i to, že se mělo jednat po nastoupení Trumana do prezidentského úřadu o tradiční politickou rovnováhu. A tak se dohrávala partie, ve které hrály Sovětský svaz a diferencovaný Západ boj o své budoucí postavení v Evropě. Součástí této hry byl i jinak ryze vojenský akt – stanovení demarkační čáry.

Zpomalení postupu spojeneckých vojsk během března 1945 v Německu pravděpodobně způsobilo přecenění a nesprávné vyhodnocení zpravodajské služby o tzv. „Alpenfestungu“ – mýtu alpské pevnosti v Bavorsku. Domníváme se, že asi došlo k třítýdennímu zpoždění. Eisenhower se rozhodl teprve 28. března pro další postup na linii Erfurt-Lipsko-Drážďany a Regenesburg-Linec. V tomto smyslu informoval sovětskou stranu a Stalinovi, s ohledem na postavení vojenských sil RA nezbylo nic jiného, než s tím souhlasit. Tím se naskytla jakási možnost osvobodit západní část naší vlasti včetně Prahy americkými jednotkami. Další depeši posílá Eisenhower náčelníkovi generálního štábu Rudé armády A.I. Antonovi po rychlém postupu Německem, když Němci na několika místech frontu otevřeli. Upřesňuje, že místem setkání vojsk bude úsek Drážďany-Wittenberg a v centrálním úseku fronty to budou řeky Labe a Mulde. O dva dny později Antonov reaguje, že jeho vojska zase obsadí údolí Vltavy včetně Prahy. Teprve 30. dubna Eisenhower sděluje sovětskému velení, že americké jednotky v centru zaujmou linii podél řeky Mulde od jejího ústí do Labe až po československou hranici z roku 1937. Zároveň ještě doplňuje, „jestliže to bude situace vyžadovat, můžeme dále útočit po hranici Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice“. (pozn.autora: zde se prvně uvádí tato specifikace linie). Tento doplňek nemohl být sovětským velením neakceptován. V následujících dnech se opět na americkém bojišti situace vylepšila, a tak v podvečer 4. května posílá sovětskému velení další návrh, že prodlouží útok v Československu k linii Vltavy a Labe a „očistí“ od německých vojsk levý břeh těchto řek. I když se vojska 1. ukrajinského frontu ještě nezačala soustřeďovat k pražské operaci, sovětské velení poslední návrh gen. Eisenhowera odmítlo a žádalo, aby americká vojska nepřekročila hranici dále východním směrem od linie České Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary. Eisenhower se sovětskému požadavku podřídil a v době, kdy už byla vojenská akce na našem území v plném proudu, vydal rozkaz, aby se jednotky 3. armády bezpodmínečně zastavily na této linii.

Dalo by se říci, že poslední „šachová“ partie o osudu Československa byla rozhodnuta.

Naskýtala se ještě jedna možnost – ta však již byla v rukou České národní rady a Fierlingerovy vlády, které mohly Eisenhowerovi podat oficiální žádost o další postup. S největší pravděpodobností američtí průzkumníci tuto možnost členům ČNR naznačili dne 7. května 1945. Komunisté v radě si však uvědomili, že vpustit americké jednotky do Prahy by znamenalo udělat z Američanů osvoboditele, a tak zmařili tuto nabízenou možnost.

Již zcela poslední byla ještě v rukou Fierlingerovy vlády, ale zde opět vládní komunisté odmítli Eisenhowerovu nabídku na osvobození s tím, že by to mělo nepříznivý vliv na politickou konsolidaci naší osvobozené republiky.

Politická kalkulace opět triumfovala.

Závěr, – proč nebyla Praha a další podstatná část území naší republiky osvobozena americkými jednotkami, si může již každý čtenář těchto řádků učinit sám.

Je charakteristické, že úvodní slova prvního sovětského tankisty, který přijel do Prahy 9. května zněla : „Jsou už v Praze Američané ?“

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že od 6. května do 8. května včetně skýtalo naše území za vytýčenou demarkační linií daleko větší třídenní územní postup, než by mohlo dojít ke styku se sovětskými jednotkami. Proč se tak nestalo, je opět odpověď o pár řádků výše. Je sice pravdou, že americké jednotky po německé kapitulaci 7. května v Remeši zastavily další postup, ale nikoli zpravodajský a průzkumný pohyb. Kam všude americké průzkumné jednotky v prostoru bez přítomnosti Rudé armády pronikly nám na příklad říkají tato místa : Velichovky, Hradec Králové, Praha, Beroun, Rakovník, Příbram, Milín, Čimelice, Mirovice, Zvíkovské Podhradí, Vlatec, České Budějovice, Týn nad Vltavou, Albrechtice, Bernartice, Paseky, Temešvár a řada dalších míst.

Vraťme se však na začátek vstupu amerických jednotek na území našeho státu. K prvnímu došlo již dne 18. dubna, kdy překročila naše prvorepublikové hranice průzkumná četa 358. pluku 90. pěší divize v Rosbachu (Hranice), kde bylo převážně německé obyvatelstvo. Do Aše vstoupily 20. dubna odpoledne. Americké jednotky překročily ve dnech 5 – 6. května západní a jižní hranici naší republiky v úseku dlouhém 350 km, a to od Aše až po Český Krumlov. V počáteční fázi to bylo prvních 5 divizí, které byly postupně doplněny dalšími divizemi na celkový stav 12 divizí. Ty pak byly ještě od obou sborů posíleny dalšími jednotkami o síle praporů, rot, skupin, squadron a týlových útvarů. Popisovat jednotlivé směry, ve kterých jednotky obou sborů postupovaly by si vyžádalo několik dalších stránek. Myslíme si, že pro celkový přehled postačí přiložená tabulka.

Na našem území se vytvořila dělící čára ( demarkační linie ), která probíhala zhruba po železniční trati Horní Dvořiště, Velešín, České Budějovice. Mezi obcemi Kosov a Kamenný Újezd protínala hlavní silnici a směřovala západně k údolí Vltavy, na Křemži, Brloh a Novou Ves. Odtud vedla po silnici do Netolic, Vitějovic, Strunkovic nad Blanicí, Bavorova, Vodňan a Radčic. Další rozhraní vedlo přes Ražice, Heřmaň, kolem Putimi po levém břehu Otavy, částečně přes Písek a po železniční trati Písek – Březnice západně k Blatné, Lnářům, Kasejovicím, Životicím, Nepomuku, Spálenému Poříčí, Nezvěsticím,

Šťáhlavám přes obce Raková, Rokycany, Borek, Svojkovice, Volduchy, Březina, Bezděkov, Stupno, Všenice, Střapole, Kříše. Dále postupovala kolem Plzně na Chrást, Třemošnou, Horní Břízu, Kaznějov, Nečtiny, karlovarskou silnicí přes obce Třebouň, Toužim, Útvina, Krásné údolí, východně od města Teplá pokračovala po trati Bečov nad Teplou – Krásný Jez, po hřebenech Slavkovského lesa k Jalovému Dvoru u Lokte, na Vřesovou, Jindřichovice, Kraslice, Stříbrnou, Bublavu a na německém území ve směru na Plavno, Saskou Kamenice až k Labi.

Mimo této demarkační čáry byla vytýčena ješte pomyslná hranice styku mezi oběma sbory (V. a XII sbor), která vedla od Železné Rudy na Klatovy, Blovice a Spálené Poříčí.

Jak tato situace vypadala v jižních Čechách na území, kde operoval XII. sbor až po hranici doteku s V. sborem můžete shlédnout na přiložených mapkách.

Nyní se již chýlí náš popis ke svému konci. Přesto však ještě zbývá se o něčem neméně důležitém zmínit. Jedním z nich je projednávání upřesnění demarkačních linií po setkání obou spojeneckých armád.

Po celé linii bylo několik míst, kde se uskutečnila tato upřesňovací jednání. Na příklad dne 11. května v budově školy v Kamenném Újezdě mezi sovětským generálem Ondrejem Kovtunovem – velitelem 296. střelecké divize a generálem Sokolovským – velitelem 86. gardové divize a na americké straně s velitelem 26. pěší divize genmjr. W. S. Paulem a brig.gen. Morillem Rossem – velitelem divizního dělostřelectva. Podobné jednání proběhlo také v Netolicích a ve Vodňanech.

Pro město Písek však bylo nejdůležitější jednání, které se odehrálo v Protivíně.

Šest generálů se sešlo v protivínské vile MUDr. Aloise Svobody, která nese p.č.452. Pět amerických a jediný sovětský. Jeden ze čtyř pokojů posloužil k jejich schůzce. Generál M. A. Bogdanov velitel 107. gardové divize RA v domě vystupoval jako hostitel. Štáb RA bydlel v protivínském zámku, ale „kvarťýra“ velitele divize byla ve vile u Svobodů.

Vila MUDr. Aloise Svobody v Protivíně č.p. 452

S vojenskou přesností se dne 11. května 1945 v 11 hodin dopoledne a samozřejmě v nažehlených uniformách dostavili členové americké delegace v čele s velitelem XII. amerického sboru genmjr. Staffordem Leroyem Irwinem spolu se svým sborovým náčelníkem štábu – brig.gen. R. J. Caninem a další třemi generály a dvěma plukovníky. Sovětskou stranu tvořil již zmíněný generál Bogdanov, který se blýskl dokonalou francouzštinou a náčelník divizního štábu plukovník Někrasov. V americké delegaci byl přítomen i velitel „písecké“ 4. obrněné divize genmjr. W. M. Hoge.

O jednání se nedochovaly podrobnější informace, vlastně ani komuniké. Jen stručný protokol podepsaný všemi devíti účastníky. Po následující bohaté oslavě se k večeru všichni rozloučili, aby se opět sešli za dva dny na velitelství XII. sboru v Mnichově. Po dvou dnech mnichovských jednání, se všichni vrátili americkými letadly zpět do Protivína.

S křížkem brig.gen. Ralph T. Canine náčelník štábu XII. sboru v rozhovoru
s brig.gen. W. M. Hogem velitelem 4. obrněné divize před protivínskou vilou

V popředí brig.gen. Ralph T.Canine za ním velitel XII. sboru – maj.gen.Stafford Leroy Irwin

V zámeckém parku se konala velká slavnost, při níž generál Bogdanov dekoroval vyznamenáním Američany a Američané zase dekorovali Sověty. Čestné stráže nešetřili střelivem a světlicemi. Protivínští se radovali,veselili a zpívali. Po dvacáté hodině 17. května se američtí důstojníci rozloučili a devíti letadly z improvizovaného protivínského letiště na poli U Křížku odletěli zpět do Mnichova.

Na základě protivínských dohod se pak demarkační linie dále upřesňovala. Na západním směru v Písku dokonce třikrát. Původně šla ulicí za kostelem u sv. Václava, podruhé za poslední výstavbou rodiných domků směrem k Dobevi a nakonec měla definitivní místo za odbočkou ze silnice č. 139 do Oldřichova – v místech, kde se říká Kocourov.

Na demarkační linii v těsné blízkosti Písku máme dodnes viditelnou historickou památku. Je to na Zátavském mostě na silnici číslo 1045 do Kestřan. Objevili jsme, že američtí vojáci na mostě vyryli bajonetem do betonového zábradlí – aby si ukrátili službu na linii – tento nápis : 1945 U.S. ARMY H.Q. POST 119 – E. CO. H. 376.INF. 94.DIV. Ale podrobnosti se budete moci dočíst až v další samostatné kapitole o „Píseckých upomínkách“.

Dnešní kapitolu zcela uzavřeme konstatováním, že po upřesnění demarkační linie na našem území po celém jejím úseku přikročilo spojenecké velení k postupnému odsunu svých jednotek z republiky. Jako první odcházely jednotky XII. sboru a celá oblast na západ od demarkační linie přešla do komptence V. sboru. K dalšímu střídání jednotek došlo v polovině června, kdy jednotky V. sboru byly nahrazeny XXII. sborem generála Ernesta Harmona.

K demarkační čáře již jen tento dovětek:

Československá vláda se ustavila na sovětském území a klíčové pozice v armádě a bezpečnosti ovládli lidé s prosovětskou orientací. Bylo to dávno před tím, než se začalo jednat o konečné verzi demarkační čáry. Že byla taková, jaká byla jen usnadnilo upevnění sovětských pozic v Československu. Opravdu výstižně to řekl na poradě sovětských důstojnků v roce 1946 maršal Koněv :

Úspěch pražské operace spočíval do značné míry v tom, že se nám podařilo uskutečnit takové akce, které mařily snahy spojenců dostat se do Prahy …. osvobodit Prahu našimi jednotkami bylo diktováno zájmy politiky a strategie …. my jsme ten úkol splnili a vytvořilo to pro nás výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“

Pozn.autora:

Neblahé důsledky nastoleného totalitního komunistického režimu, který následoval po roce 1948, muselo po dalších čtyřicetjedna let nést obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezka vč. Slovenska na svých bedrech.

© Copyright BUDDIES Písek, 2011. Všechna práva vyhrazena.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
RSS