Krvavá pláž

Při plánování itineráře naší cesty jsem si byl velice dobře vědom toho, že budu mít pouze možnost navštívit a shlédnout maličkou část toho, co o vylodění tento francouzský region nabízí. Proto jsem si určil místa, která byla pro mne a pro bližší poznání těmi prvořadými. A jedním z těchto míst byla KRVAVÁ PLÁŽ OMAHA. Tím nechci nikterak opomíjet a pochybovat o tom, že by vylodění na ostatních invazních plážích bylo méně důležité, a že ztráty lidských životů na těchto místech by byly nepodstatnými. Letošní návštěva mně jen potvrdila moji prvotní domněnku, že k tomu, aby bylo vše reálné navštívit, by bylo zapotřebí nejméně čtrnáct dní. Když k tomu připočtu i návštěvu všech muzeí s jejich podrobnou prohlídkou, tak by se návštěva protáhla na měsíc.

Proč jsem ve svých plánech preferoval pláž Omahu ?

Především proto, že při vylodění spojeneckých jednotek tato pláž hrála jednu z prioritních rolí, dále, že její obsazení si vyžádalo nejvíce lidských životů, a že to byla jediná z invazních pláží, kdy velící generál 1. americké armády Omar Bradley dokonce v jednom okamžiku v ranních hodinách i zvažoval, že přeruší vylodění invazních jednotek. V  9 hodin a 13 minut se rozhodl a odeslal vrchnímu spojeneckému velitelství depeši, že dostává od podřízených velitelů pouze útržkovitá sdělení, ze kterých nemá možnost vytvořit si souvislý obraz o potápění a zaplavování výsadkových plavidel a těžké dělostřelecké palbě a chaosu na pobřeží. Tyto informace jen potvrzovaly jeho nejhorší obavy o současné situaci na pláži.

Již v předchozí kapitole jsem se zmínil, že vyloďovací pásmo bylo rozděleno na pět úseků. Ty se ve směru od západu dále dělily na podúseky, – na pláži Omaha to byly – Charlie, Dog, Easy a Fox. A každý z nich byl ještě dále dělen na menší sektory podle anglických názvů barev White, Red, Green a podobně.

Časovou posloupnost vylodění na jednotlivých úsecích určil příliv, přicházející k normandským plážím. Na nejzápadnějším úseku (Utah) muselo být vylodění nejdříve (06:30), což bylo o hodinu dříve než na úseku v britském pásmu. Oddílům ženistů bylo nutno poskytnout potřebný čas k zneškodnění a odstranění protiinvazních překážek v dostatečném předstihu, než je zaplaví přicházející příliv. Připomeňme si dále, že vítr na moři dosahoval rychlosti 18 uzlů, zvedal vysoké vlny, lodě se kymácely a téměř všichni na palubách trpěli nevolností a mořskou nemocí. Stejně tak noční a ranní spojenecké bombardování nepřineslo předpokládaný výsledek. Musely zasáhnout připlouvající spojenecké válečné lodě a přispět svojí dělostřeleckou palbou. Záplava střel nedokázala rozbít silné železobetonové bunkry chránící pobřežní baterie, ale měla dostatečně paralyzující účinek na jejich posádky. Následná kanonáda z palub bojových plavidel, které doprovázely výsadkové čluny pokračovala v  likvidaci německé obrany raketami, houfnicemi a dvouúčelovými protiletadlovými děly.

Vyloďovací prostor na Omaze tvořila šest a půl kilometrů do mírného oblouku prohnutá pláž. Té dominují na obou koncích se zvedají skaliska do výšky třiceti metrů. Mezi těmito výspami navazuje na pláž náhorní plošina, z které německá obrana ovládala celé pobřeží. Na samotné pláži byl střídáním přílivu a odlivu omýván cca 300 m široký pruh pokrytý pískem, za kterým následoval štěrkový násep. Průchody do vnitrozemí byly v době vylodění pouhé polní cesty a směřovaly k vesnicím Viervill, St.Laurent a Colleville a byly německou obranou dobře střeženy a zajištěny.

Na přílivové části pobřeží umístili Němci tři pásy překážek, pobřeží nad štěrkovým pásmem zaminovali velice nebezpečnými protipěchotními minami „S“ a pokryli zátarasy z ostnatého drátu. Již zmiňované průchody do vnitrozemí byly též pokryty minami a betonovými zátarasy nebo protitankovými příkopy. Hlavní nepřátelská postavení byla postavena na vrcholech strmých výsep a byla tvořena zákopy, pevnůstkami a bunkry s kulomety nebo protitankovými děly. Z těchto pozic německá obrana pokryla přímou i boční palbou většinu pláže. Nepřátelská obrana na pobřeží Omahy byla mimořádně silná.

Plán určoval, že útok provedou dvě plukovní bojové skupiny, každá o třech praporech, podporované dvěma prapory DD tanků a dvěma brigádami ženistů. Pro velice stručný názorný pohled o složitosti vylodění uvedu jen pár informací :

– ze 29 vyloděných tanků na Easy Red se 21 zaplavilo a potopilo během plavby

k  pobřeží, jeden se potopil po srážce s výsadkovým člunem, dva zničila

těsně před pobřežím dělostřelecká palba a jen pěti se podařilo dosáhnout

břehu. Přesto je nutno konstatovat, že i část tanků typu DD zejména z rot

příslušejících 743. tankovému praporu se na pláži Easy Green a Dog Red

vylodila.

– dvěma polním dělostřeleckým praporům šlo ke dnu 22 z 30 houfnic a stejně

tak i všechna děla samostatné dělostřelecké roty. Tím došlo k tomu, že

dělostřelectvo, které mělo podporovat útok v kritických minutách při

vstupu pěchoty na břeh vůbec nedorazilo-

– 329 létajících pevností 8. USAAF mělo bombardováním rozdrtit obranná

postavení na břehu – snížená viditelnost a z obavy, aby bombometčíci

nerozdrtili vlastní vyloďující jednotky raději vyčkali několik vteřin a tím došlo

k tomu, že bomby byly svrženy za německou pobřežní linii.

Je to snad jen pouhá setina všech problémů a nezdarů, které postihly Spojence při vylodění na pláži Omaha. Po dobu kdy výsadková plavidla překonávala dvacetikilometrovou trasu k pobřeží, se německá obrana neozvala. Pouze zřídka přicházela palba z vnitrozemí a byla řízena protivníkovými pozorovateli na útesech. Když výsadkové čluny najely na písečný břeh, spustily rampy a vojáci začali skákat do vody, která jim sahala po pás, ale místy až po ramena se v tento okamžik teprve na ně zaměřila kulometná a minometná palba z německých pozic na  pobřeží. Někteří byli ve vodě smrtelně zasaženi či zraněni, těžká výzbroj je stahovala ke dnu, mnozí se topili a museli bojovat ze všech sil, aby se udrželi na hladině. Když pronikli palebnou přehradou a dosáhli pláže, zjistili, že se nemají kde skrýt, vraceli se zpět do vody, aby jim vyčnívaly jen hlavy. Jak postupoval příliv, posunovali se vpřed a vyhledávali úkryty za překážkami. Začal boj o přežití a záchranu. Přeživší vytahovali zraněné z vody, aby se neutopili a nepřátelská palba zasahovala jak zachránce, tak zachraňované. Roty přestaly být útočnými jednotkami a změnily se v malé skupinky opuštěných vojáků, snažících se zachránit holé životy a přežít. Celkově pomalý postup však přispěl ke zhoršení zácpy na pobřeží, kde se vyloďovaly podpůrné zbraně a dopravní prostředky.

Pokusil jsem se alespoň částečně přiblížit situaci na této pláži, protože to byla pláž pro dobytí invazními jednotkami ta nejsložitější a nejtragičtější. Tím nechci nikterak opomíjet, že by dobývání ostatních pláží bylo záležitostí jednodušší a méně složitější. Byla to však jediná z vyloďovacích pláží, kde bylo nejvíce padlých a zraněných a kde množství prolité krve dokázalo zbarvit v příbřežním mělkém pásmu moře do ruda. Proto tato pláž dostala jméno KRVAVÁ.

Domnívám se, že dost drasticky, ale věrohodně je to zobrazeno v  počátečních sekvencích Spielbergova filmu – Zachraňte vojína Ryana. Měl jsem možnost hovořit s některými přeživšími  americkými veterány, kteří se na Omaze vylodili, peklo útoku prožili na vlastní kůži a tento film viděli. Povětšinou mlčeli nebo se slzami v očích lakonicky odpověděli – „ Hochu,- bylo to ještě daleko horší.“

Pod tímto dojmem bych pláž Omahu pro prvních šest hodin od dramatického a těžkými ztrátami zaplaceného vylodění nazval spíše peklem a nad písečnou pláží snad měl vlát transparent s veršem z nápisu na bráně Dantova Pekla – Lasciate ogni speranza, voi ch´entrate. (Zanechte všech nadějí).

O tom, že to tak asi muselo být svědčí i následující dva zaznamenané autentické výroky samotných aktérů:

-Jeden z nich pronesl velitel 1. pěší divize plukovník G. A. Taylor, když ke skleslým vojákům zvolal: „Na tomhle pobřeží jsou jen dva druhy vojáků – mrtví a ti, co ještě zemřou.“

nebo druhý citát, který „vyštěkl“ nejmenovaný poručík stojící na ostřelované pláži Easy Red vzpřímený a s rukama založenýma v bok k zemi zalehlým vojákům:

Hodláte tu ležet a nechat se zabít, nebo se zvednete a něco s tím uděláte.“

Toto odvážné gesto vojáky vzpamatovalo, zvedli se a poručík odvedl celou jednu četu v zástupu až na vrchol pobřežního hřebenu.

Myslím, že k tomuto bezmeznému hrdinství těchto velitelů není co dodat.

Do odpoledních hodin se podařilo situaci poněkud změnit. Začala se vylepšovat, když v sektoru Easy Red a Easy Green přistály další dva prapory. Po likvidaci několika pevnůstek nepřátelský odpor začal slábnout Po šestihodinovém krvavém boji se začala německá obrana hroutit. Stejně tak i palba německých ručních zbraní postupně utichala. Nepřítel však dál kladl tvrdý odpor při pokusech proniknout do větší hloubky jimi chráněného území. Objevovaly se náznaky, že počáteční krize byla překonána, ale boj o předmostí nebyl ještě u konce. Pro nedostatek radiostanic, o které přišly první úderné jednotky na pláži, vázlo spojení mezi taktickým letectvem a námořní dělostřelbou. Přesto palba lodních děl pěchotě na pláži byla tou nejúčinnější podporou. Když se začalo stmívat, byla situace ještě stále napjatá, dobytá postavení nebyla pevná a navíc zde byla obava s možností nočního německého protiútoku. Jakmile jednotky 1. pěší divize prorazily německou obranu a vstoupily do Colleville, zatlačovaly německé oddíly s takovou rozhodností, že o výsledku boje již nebylo pochyby. Jednotky 1. pěší divize zase pokračováním náporu na jih a na východ rozšířily na šestikilometrové frontě své předmostí do hloubky jeden a půl kilometru.

Jistou pravdu měli později i američtí historikové, když tvrdili, že proti americkým jednotkám stála na Omaze neočekávaně silná nepřátelská síla. To je však jen částečné vysvětlení. Těch chyb, kterých se Spojenecké velení dopustilo, bylo daleko více. Od zbytečné třicetikilometrové vzdálenosti při námořním výsadku vyloďovacích člunů k plážím – dále, že byly použity čelní útoky namísto obchvatů, že se na samém počátku nepokusili vylodit větší počet tanků, které by tvořily obrněné čelo útoku, že nepoužili pro likvidaci podmořských překážek a opevnění speciální techniku, kterou jim Britové nabízeli. Těch „že“ a „kdyby“ bylo dodatečně zjištěno dost. Po bitvě je každý kritik generálem.

I když bylo v den D na Omaze 34.000 vojáků, byl prostor, který drželi pod svojí kontrolou tak rozsáhlý, že by v následujících dvou dnech těžko mohli odrazit dobře organizovaný útok nepřítele. Bylo velkým štěstím pro spojence, že k němu ze strany Němců nedošlo.

Večer 6. června zastávalo německé velení stále ještě názor, že vyloděni v Normandii je pouze zastírací spojenecký manévr ke skutečné invazi v oblasti Calais. Spojenecká vojska se dala 7.

ervna do pohybu hned časně ráno. Po překonání prvních dvou krizových dní učinil V. sbor postupující z Omahy pozoruhodný pokrok ve svém tažení do vnitrozemí a nedal už nepříteli možnost, aby svoji otřesenou obranu upevnil. Ale to by bylo již námětem pro další téma o upevňování spojeneckého předmostí ve Francii.

Myslím si, že alespoň tímto velice kratičkým popisem jsem čtenáři mohl poskytnout ty opravdu zásadní informace o vylodění na Omaze, které bych nyní ještě doplnil pořízenou fotodokumentací.


Omaha v době Němci budovaného Atlantského valu


Zcela jinou tvář má pláž dnes

Celá pobřežní část byla rekultivována, zmizely veškeré nerovnosti, kamennou zdí byl zpevněn násep nad pláží, za ním vybudována cesta a pod strmě stoupající travnatou a keři zarostlou strání byly postaveny jednopatrové domky a hotely.


Původní pobřežní pevnost uprostřed připomíná stále hrůzy války.

Detail pobřežní pevnosti dnes


Stejná pevnost v době vylodění

Další zbytky boční pevnosti ve strmém svahu na konci západní části Omahy

Připomeňme si první okamžiky po vylodění

Výsadková technika, o které jsem se zmiňoval v textu


Výsadkový člun LCVP                                Výsadková loď pro tanky Sherman LCT


Tank DD (Dupply Drive) vybavený ochranným pláštěm a dvěma lodními šrouby

Nad pláží je v západní části vybudován památník jednotek Národní gardy

Detail pamětní desky operujících jednotek Národní gardy na pláži


Památník 58th polního dělostřeleckého praporu

Na závěr ještě malou perličku.

Při procházce opuštěnou pláží jsem si neopomněl připomenout, jak bylo asi americkým vojákům, kteří se zde po vylodění plazili bez jakékoliv možnosti se skrýt před kulkami nepřátel. Věřte mně, že jsem pociťoval nepříjemné mrazení v zádech. Zároveň jsem si vzpomněl na své klubové přátele, kteří dosud neměli tu možnost stanout vlastní nohou na této písečné ploše. Oproti jiným mořským plážím písek je zde velice jemný až prachový. A tak jsem neváhal a do menší schránky jsem písek nasypal a tak i oni budou moci po mém návratu si vlastními prsty písek pohladit.

Jediného společníka na pláži mně dělal mořský racek, který hledal v přílivu nějakou potravu.

Nakonec se s Krvavou pláží rozloučíme posledním záběrem na část západního úseku, kde již trčí do výšky jen pobřežní skaliska, a kde tenkrát začínal sektor Charlie.

© Copyright BUDDIES Písek, 2011. Všechna práva vyhrazena.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
RSS